Pes do domu ...

Dostal jsem svolení od jednoho potenciálního majitele jednoho z černých psíků,abych zde uveřejnil povídky, které si píše do šuplíku ... Jen nevím, jestli by stál o zveřejnění svého jména a tak jen iniciály – J.M. 


Pes do domu, čakan do ruky,
prohlásil dědeček František v hospodě u Lorenců.
O pár dní později si děda přečetl knihu „Tři muži ve člunu“ a pořídil si foxteriéra. Montmorency mu jako jméno psa na Slovácku připadalo poněkud nevhodné a tak malého, milého, strakatého, hrubosrstého psíka pojmenoval Aran. Ten pes tu knihu asi četl taky a měl vnitřní potřebu literární vzor ve všech směrech překonat. Pro výměnu svých mléčných zubů za nové použil dědečkovu vycházkovou hůl. Hůl, která s dědou přežila dvě světové války porazil Aran během tří minut. Nebyl to pes. Byla to neřízená střela, sud střelného prachu a pytel blech v jednom. Během několika dní vyhnal z našeho dvora a zahrady myši, potkany, veverky, tchoře, sousedovy dvojčata a tetu Filoménu, co nám kradla okurky z pařeniště. Kočky, které se trapně spletly při představě, že na sloupku plotu jsou v bezpečí, likvidoval Aran jediným skokem a bočním chvatem, za jaký by se nemusel stydět prvoligový zápasník.

Místní hajný, strýc Antonín (protože u nás jsme všichni nějak příbuzní a když ne, tak na tom pracujeme) nabízel při návštěvách dědečkovi za Arana stále vyšší částky. Nebylo však náhodné, že pan Čapek napsal pohádku o Dášence podle plemene foxteriér. Není jiný pes na světě, který má smysl pro lumpárny, jako foxteriér. Jsou to psi se smyslem pro humor a nic jim nevadí, že je to často humor veskrze černý. Dědečkovi Aran se svými nápady přilnul k srdci tak, že bez smlouvání platil pošťákovi za roztrhané kalhoty, tetě Fanynce za sežrané papuče a sestřenici Olince za nový penál. Myslím si ovšem, že Olinka si ten penál okousala sama, aby si mohla koupit nový dvoupatrový s obrázky. Omlouvá ji však to, že Aran jí způsobil veliké vnitřní dilema. Olinka se ve škole přihlásila do kroužku mladých přírodovědců a ochránců přírody. Bylo to v době, kdy jsme v nějakém kroužku museli být všichni. Kdo se nepřihlásil dobrovolně, byl do nějakého zapsán školníkem Hrbáčkem. Bylo rozhodně lepší krmit rybičky, než si hrát někde na řepném poli s motykou na Mičurina. Naštěstí paní učitelka vedla děti k lásce ke zvířatům celkem nenásilně. K tomu půjčovala dětem svého kocoura Kokeše plemene „ruský modrý“ vždy na několik dní domů. Měly ho ukázat rodičům a vysvětlit jim, na co má kocour vousy. Na vesnici, kde měl každý tři kočky, kocoura, kozu, prase, králíky, slepice, kohouta, kačeny a husy, to byl velmi zajímavý výchovný krok. Paní učitelce, která po škole dostala z Prahy umístěnku do naší vesnice v akci „město pomáhá venkovu“, se však kocour jako pomůcka jevil z hlediska Komenského principu „škola hrou“ jako nenahraditelný. Zvláště pak proto, že byl ruský.

Dědeček František tvrdil, že je mu úplně jedno, na co má jakýsi domestikovaný Felis vousy. On, že má kocoura Boba na to „aby chytal myši, ale ty on nechytá, protože ho babička moc krmí a Bob je pak líný jako sviňa.“ Paní učitelka ovšem zapůjčení ruského modrého kocoura naší Olince nedomyslela. Foxteriér Aran přítomnost Kokeše ve svém rajonu vnímal velmi nevlídně a ihned jej vyzval na souboj. Souboj vyhrál v prvním kole KO a ani metla hozená babičkou mezi zápasníky, jako ručník do ringu, Kokeše nezachránila. Děda vytáhnul ze šopy rýč a šel se všemi poctami ukončit Kokešovu pozemskou pouť pod náš ořech. Olinka se rázem ocitla v obtížné situaci. Z našeho milovaného Aránka se vyklubal bezohledný vrah, který zavraždil celou vesnicí milovaného školního kocoura Kokeše. Navíc ji celá rodina začala přesvědčovat, že vysvědčení se blíží a proto musí ve škole tvrdit, že Kokeš nám utekl sám. Strýc Olin se dokonce nabízel, že při úpravě školního hřiště jako náhradu odpracuje 50 brigádnických hodin. Vzhledem k tomu, že strýc Olin byl příslušníkem sboru národní bezpečnosti a fyzické práce se štítil, byla situace opravdu vážná. Olinka to nesla těžce. Celé roky jí doma vykládali, že se lže jen ve škole. Děda ji hodiny přesvědčoval, že v knize „Ruští vynálezci a objevitelé“ uvedený Ivan Sergejevič Telefonov nikdy telefon neobjevil. Že to byl jakýsi Bell ze země, kterou soudružka učitelka nazývala prohnilým západem. K jejímu rozpolcení přispělo i zjištění, že kocour plemene „modrý ruský“ se nechová v Rusku, ale téměř výhradně v Anglii. A teď má lhát ve škole i ona? Pro Olinku to byly těžké chvíle. Ten penál si zasloužila.

Děda František se rozhodnul, že věc urovná rázně. Arana prodá strýcovi Antonínovi na hájenku a bude pokoj. Hajný, strýc Antonín k nabízené finanční částce postupně přidal flašku slivovice, zajíce, bažanta a srnčí. To už bylo i na dědu moc, ale Aran to vyřešil způsobem jedině psům vlastním. Ve chvíli, kdy už se děda František se strejdou Antonínem chystal na dobrý obchod připít slivovicí, přišel do kuchyně Aran a přinesl v hubě ze dvora dědečkovi jeho milovanou fajfku třešňačku, kterou děda už druhý týden hledal. A bylo po obchodu.
Od té doby přemýšlím o tom, zda chováme my psa, nebo pes nás. Je nad slunce jasnější, že Aran měl fajfku pro tyto mimořádné případy dobře ukrytou a použil ji ve chvíli, kdy to považoval za nezbytně nutné. Po létech, které jsem v naší rodině prožil v přítomnosti psů mnoha plemen jsem dospěl k názoru, že se psy je to stejné jako v knize „Ruští vynálezci a objevitelé“ s Ivanem Sergejevičem Telefonovem. Lžeme sami sobě. Dnešní věda dokáže potvrdit, že jediným předchůdcem všech plemen psů je vlk. Nedovede však ani s použitím poznatků genetiky, biochemie a psychologie zvířat odhalit tak prostou věc, jako je fakt, že pes si ochočil člověka. Bylo to tak:
Již před mnoha tisíci let se jednoho krásného dne vlk rozhodnul, že toho přiblblého běhání o hladu po lese už bylo dost. Vyhlédl si lovce mamutů, který při lovu utrpěl pracovní úraz a místo toho, aby jej dojedl, olízal mu šrámy a dovlekl jej za kožešinu před jeskyni. Paní lovcomamutová spráskla ruce a běžela si pro živitele rodiny. Vlk si mezi tím lehl na hromadu mamutích kostí před jeskyní a v klidu hodoval. Paní lovcomamutová z vděku zakázala všem ve vesnici vlka sežrat a protože pan lovec mamutů na tom byl blbě i po skončení nemocenské, začal brát vlka na lov sebou jako pomocníka. Vlk chodil rád. Doma se nudil a pozoroval, že tloustne. Navíc po lovu dostal teplý kus masa z polévky. Tak si vlk svou mazaností poprvé dosmestikoval člověka.

Později se vlci rozhodli založit město a za tím účelem přesvědčili jednu starší fenu, co měla mléka jako kojná, aby z řeky vylovila a odkojila jakéhosi Romula a Rema. V té době už psi lidem kecali do všeho. Nechávali se malovat na pyramidách, tesat jako sochy a zbožňovat jako božstvo. Během let svou chytrostí překonali i ženu. Ke svému pánovi se celá tisíciletí chovali stejně jako ona. Nechávali svému pánovi pocit, že věci, které rozhodnul, taky vymyslel. Na rozdíl od žen však psi dodnes tuto naivitu pána využívají a zábavu si nepokazili jakousi emancipací. Svého mistrovského způsobu ovládání lidí se nevzdali, kvůli pochybné možnosti nosit kalhoty a jít jednou za čas k volbám. Pro psy je i dnes emancipovaná žena pouze ta, která má za muže Emana, který je cip. Díky tomu si postupem času člověka vycvičili tak, že ten jim bez odporu čistí zuby, uši, myje oči i zadek. Utírá jim tlapy, koupe je a natírá je olejíčkem a mastmi. Ještě k tomu je člověk takový blb, že to kupuje za své peníze a má z toho radost.

Posledního psa, Huga z Danova, jsem přinesl domů v tašce jako malé, sladké štěňátko. V neuvěřitelně krátkém čase z něj vyrostlo něco jako černá horská koza. Má-li pes v kohoutku 74 cm, znamená to, že má výšku jídelního stolu podle norem EU. Takovéto normalizované „tele“ máme doma. Zneužívá toho. Například si položí hubu na stůl s dotazem v očích, zda ten řízeček hodlám dojíst sám? Obvykle hodlám a vyženu ho takovým způsobem, že by jsem si nepřál vidět jeho grimasy za mými zády. Určitě má srandu z toho, jak mne dostal.

Existuje ovšem skupina naivních lidí, kteří si namlouvají, že tomu tak není. Říkají si kynologové. Kdyby však kynolog viděl pohled svého psa ve chvíli, kdy po výcviku za zády svého pána zvedne nohu aby si ulevil, jeho sebevědomí by vzalo za své. Ale i pes unavený výcvikem dobře ví, že kynolog jej večer učeše, vykartáčuje, ostřihá mu drápy a hlavně bude s autem objíždět celý okres, aby sehnal přesně ty granule, které jsou údajně nejlepší. Kdyby na to náhodou kynolog zapomenul, má pes v zásobě mnoho dalších triků. Hugo začne kulhat, nebo předvede menší průjem. Když dostatečně rychle nereaguji, lehne si malátně na bok a zasténá. Zvedne levou nohu a jako v posledním tažení natáhne třesoucí se tlapu směrem ke kalendáři, kde mám napsáno číslo mobilního telefonu našeho veterináře. Kynolog pak skutečně pln starostí usedne na terasu v klubu a celé hodiny konzultuje s kolegy, čím a jak psa ošetřit. Dovedu si představit, jak se ti mazaní potomci vlka, který kdysi ulehl na hromadu mamutích kostí, našimi diskusemi baví. Když vedeme spor o tom zda řitní žlázy psovi natírat dětským olejem s azulénem nebo avirilem, řvou zřejmě naši miláčci za rohem smíchy. Ostatně ví své. Nakonec se i nejpřísnější kynolog vykloní z terasy klubu a zdvořile se jich zeptá: „Tak co kluci, půjdeme už domů?“ Kluci se zvednou a svého mírně společensky unaveného pána spolehlivě zavedou domů.
Nedá se nic dělat. Pes si nás ochočil a musíme se s tím smířit. Není však třeba mu v tomto mazaném chování ještě pomáhat. Proto nikdy neodpustím poradkyni chovu, která mne před svodem ročních psů upozornila, že veterinární lékařka bude psovi kontrolovat úplnost varlat. Není prý vhodné aby ji pes kousnul a je tedy vhodné jej na tento pohmat navyknout. Celá naše rodina si vzala její radu k srdci a při každé vhodné příležitosti jsme mu jeho psí šperky přivykali na nastávající kontrolu. Žena takto jednou při televizi pronesla zarážející posudek, když řekla, že Hugo je má větší než mnozí jiní. Potěšilo mne, že Huga neporovnávala se mnou. Na druhou stranu však výrok „mnozí jiní“ mne po mnoha létech klidného manželství poněkud znervóznil. Nevím o tom, že by ještě někoho jiného někdy chystala na svod a její ředitel má svod už dávno za sebou.

Hugo si na naši péči zvyknul dokonale. Svodem prošel jako nůž máslem, předvedl krásný postoj, když nadrženě až zblble čuměl na míček v mé levé ruce a varlata mu paní doktorka spočítala bez potíží. Počítat do dvou, by vysokoškolsky vzdělaný člověk měl zvládnout bez nápovědy a skutečně tomu tak bylo. Hugo si tento lékařský úkon přímo vychutnal. Bohužel si jej také oblíbil. Kdykoliv, když má pocit, že mu dlužím omluvu, přijde ke mně se zvláštním výrazem v očích. Dloubne do mne čenichem a otočí se ke mně zadnicí. Když nereaguji dostatečně rychle, otočí hlavu jako by říkal: „Tak člověče, co bude s tím podrbáním koulí?“

Dementi a diletanti.

Minulou sobotu a neděli byla v Bratislavě výstava čoklíků. Vlastně šlo o dvě jednodenní
Mezinárodní výstavy. Protože jsem umluvil majitele hnědého psa,aby ho přihlásili,
vyjel jsem s černou ušatou také. Moc se na výstavy na východ od našich hranic
netěším, protože s nimi nemám dobré zkušenosti. (Snad krom IDC 2003).

Tentokrát ale skutečnost předčila očekávání. Nemyslím tím ohodnocení jednotlivých
psů, ale po organizační stránce. Rozhodčí chtěl zadávat titul CACIB pouze hnědým
psům – na tento přehmat ho museli upozornit vystavující, protože pomocníci v kruhu
jaksi ani nevěděli o co jde. Titul res.CACIB zadával pan rozhodčí před titulem CACIB,
čímž odepřel účast o tento titul jednomu zvířeti res.CAC. A na konec o titul BOB byli zavolání pouze pes a fenka CACIB a na mladá
zvířata, která získala titul CAJC se jaksi také zapomnělo. Což se mne osobně dotklo,
protože Bručoun byl V CAJC. Rychlá intervence u stolku rozhodčího, kde seděli takzvaní
pomocníci byla vcelku k ničemu, protože slečna,která se tvářila, že je nejdůležitější ani
neznala Výstavní řád, který hledala mezi stohem všelijakých papírů a nikoliv ve výstavním
katalogu, kde je vždy uveřejněn. Ne,že bych si myslel, že hnědáček zvítězí (cca před měsícem přišel k nějaké otravě a zhubnul téměř pět kilo), ale právo prezentovat se při udělování titulu Nejlepší z plemene (BOB) měl. V kontrastu s tím jsou naše dosažené výsledky, se kterými jsem opravdu spokojený.
Mladá černá Cinderella Restless Heart byla dvakrát výborná třetí, moje Ardens Stonerose dvakrát
Výborná2,res.CAC a hnědý kluk se zúčastnil pouze v sobotu. Ani se nedivím, že majitelé odjeli domů,
i když prý kvůli tomu, že pejsek nebyl ještě zcela v pohodě.
Za ty peníze,které si pořadatelé nechají zaplatit by se slušela podstatně lepší organizace.

To,že jsme museli několikrát urgovat zvací list pro hnědého Bruce a jakýsi hňup nám tvrdil, že přihláška
pro něj nedorazila, ačkoliv jsem jí posílal v jedné obálce s mou přihláškou a ta byla potvrzená 5 týdnů před výstavou.... to,že pořadatelé uzavřeli velkou parkovací plochu před areálem,aby vystavovatelé
museli zajíždět dovnitř a "solit" za den stání dvě sta slovenských (nebo českých v kurzu 1:1) – osobně si myslím,že tento "nešvar" známý ze všech výstav by měl být odbourán a bezplatné patrkování by mělo
být v ceně přihlášky jako servis, zejména,pokud tam ta plocha je dost veliká ...
to a mnoho jiného mne utvrdilo v jednom – již nikdy nedám peníze diletantům, kterým jde v prvním
případě o zisk a samotná organizace výstavy je až na druhém místě.

To ale neznamená,že jsme si to neužili. Hnědý Bručounek byl samá holka (páč je fešák,víme? ) a vůbec mu nevadilo,že si okusuje hlavu se svou rodnou sestrou.

A PRO VELIKÝ ÚSPĚCH JEŠTĚ JEDNOU .... 

... a hnědé holky se mu také líbí ... 

Ale aby nezpychl, tak vám příště ukážu pár obrázků, kde se tedy jako manekýn nepředvádí .... 

Když nahneš hlavičku - vyletí ptáček.

Protože jsem dostal od známé fotku Blackeyed Susan z oné níže zmiňované výstavy a docela hezky tam ta holka pokukuje, tak ji sem ještě jeden obrázek dávám.
A také jsem zapomněl na jejího bratra – Black Diamonda, jež se zúčastnil svodu mladých ,který pořádal druhý dobrmanní klub (DKČR) a dostal na něm svodový kód 5AU, při čemž jsem byl informován, že majitelka psíka vzala doslovně návod na pytli s krmením od jedné známé a renomované firmy a pes vypadal jako větší chrt a za to to U. Prostě byl hubený, jak účastník dlouhodobého pobytu v Terezíně. Jinak prý paní poradkyně chovu na psíkovi neshledala jiné vady a to potěší. A také to, že panička psa se ho jala vykrmit zvýšením dávek granulí, při zachování dlouhých a výživných výletů. Tak jsem zvědav.
A tady je ta Zuzana :

Zapomněl bych na divadlo jak na smrt vlastní tchýně.

Ne, že bych v současné době nějakou disponoval, ale představa je to pěkná.

Známý nás nedávno pozval do divadla. Tedy hlavně skřítka. Šlo o pohádku, kterou na závěr jakéhosi festivalu sluchově postižených dětí hrál v našem divadle podle přízvuku některých účinkujících, soubor z Brna nebo alespoň z blízkého okolí této metropole.
Pro děti šlo asi opravdu o pohádku, pro mne spíše o dětské představení. Nějak mi tři hlavní hrdinové, vystupující v montérkách s laclem, s pohádkami mého dosti vzdáleného mládí nejdou dohromady. Prostě mám pohádky spojeny s promiskuitní Boženou Němcovou, Popelkou s třemi ořechy, sestrou Červeňáčka s Československým vlčákem (všímejte,jak jsem k té kynologii tíhl od mala), nádherně obrostlým lesním mužem s pařezem na hlavě, nebo roztomilým hmyzožravcem, postrachem všech zahrádkářů.

Je pravda, že v době vlády rudých vrahů by toto představení sklízelo velký úspěch i u dospělých a zcela jistě by bylo zařazeno na černou listinu. Oni totiž ti tři hlavní hrdinové – bratři,které ztvárnily dvě slečny a jeden mládenec, se rozhodli, že se vydají pryč – za komíny
(všímejte – pryč ze smogu a špíny a zničeného životního prostředí).Dostali se k jakýmsi pěstitelům melounů (jižní,slunečné kraje!),kteří se maskovali velikými hlavami a mluvili divnou,nesrozumitelnou řečí (tady by již pochopil o co jde i nejnatvrdlejší předseda stranické buňky). Zajímavě byl i naznačen přesun tří bratrů do vysněné země. Letěli na velkém čápovi. (Ho,hó. Jasná narážka na tolik oblíbené ultralighty, nezachytitelné radary! )
Jako vypravěč se angažoval zlotřilý dědek, který se zprvu tvářil,že je hodný pohádkový dědeček a při tom kradl veškeré buchty, které měly být potravou pro hodného obra. (Tady není snad nic vysvětlovat.)
Samozřejmě vše skončilo dobře, buchty byly objeveny, dědek díky bratřím zpacifikován a odmaskovaní zemědělci se vrátili z emigrace zpět domů. Z tohoto pohledu se mi to představení začíná zpětně i zamlouvat. Skřítkovi a ostatně všem přítomným prckům se líbilo okamžitě. Což potvrzuje, že děti jsou velice vnímavé a mohli bychom se od nich mnohému učit. Nakonec si repliky došly na pódium , kde průchodem kulisy, která vyjadřovala obří tlamu, dokázaly, že v nich vyrůstá odvážná generace a byly odměněny po opravdové buchtě.

Po představení jsme si došli i se známými a jejich skřítkem na oběd do vcelku pěkné vinárny, kterou se ten můj snažil vyzdobit kečupem, který si poručil k hranolkům. Díky otcovské autoritě jsem vše zvládl a tak ušetřil za vystěhování vinárny,vymalování,nastěhování nábytku zpět a ušlý zisk. Nakonec jsme se všichni ještě přesunuli do naší jeskyně, kde jsme popili kávu, něco málo poplkali a nakonec s prckem udělali návštěvě pápá. Skřítkovi se tento den velmi zamlouval a to bylo to hlavní. A protože se rozhodl, že do divadla budeme chodit pravidelně, chodím nyní častěji kolem vývěsky .
Jako malý závdavek si dáme zítra Den záchranářů. Tak snad bude pěkně.

Nejen o paní S, která se u píchání svléká a nechce vidět ptáka,o hadu nemluvě …..

Je to již drahnou řádku let, co jsem pojal nápad,že si nechám na paži vyrobit obrázek.
A jeden šikovný tatér mi ho opravdu zhotovil. To,že je jich víc, není v tomto příběhu podstatné.



Kdysi,když jsem ještě bydlel v malém městysu, kde jsem vlastnil byt od svého bývalého zaměstnavatele, chodíval jsem na návštěvu ke kamarádovi-spolupracovníkovi, který bydlel jen o patro níž. S ním jsem hrával šachy a s jeho fajn ženou jsme zase chodívali na chodbu na kávu a cigáro.A občas se k nám přidala paní S. Kamarádka mých známých.Byla to velice naivní žena. Po dočtení možná někdo řekne hloupá, ale já si myslím,že tomu tak není a nebylo. Nebyla jen světaznalá ….
K jejímu pojímání faktů se váže několik historek,které jsou opravdu vypečené a já je musím napsat,dřív,než je zapomenu.

Ten den jsme seděli na chodbě s kamarádkou,popíjeli kávu,vykuřovali již zmíněné cigára a já byl druhý den hrdým majitelem dravce a hada, schovávající se pod rukávem trička levé ruky. Po chvíli přišla paní S a kamarádka ji šla také vyrobit hrnek kofeinu a já se chystal hned po jejím návratu odejít. Nechtěl jsem paní S nechat samotnou a tak jsem se snažil ji něčím pobavit. „Chcete vidět,jakýho mám ptáka?“ zavtipkoval jsem a chtěl se jí pochlubit cizím peřím. Hrůza,zděšení a málem pád ze schodů. Zakrývání očí, zatím co já sahal pouze po rukávu … A k tomu výkřiky: „Ježíši,nééé…, neukazujte mi toooo …“. Má kamarádka přiběhla z bytu,cože se to děje za příkoří její známé a nejdříve nic nechápala.Pak propukla v obrovský smích.Já řval také a paní S se za chvíli začala také usmívat… A aby mi dokázala, že holt už je taková, vyprávěla další veselé příhody.

Například o tom, jak kdysi vyfasovala od lékaře Tetracyklin v tobolkách (znáte to, vypadají jak z bakelitu) a protože s nimi ještě neměla zkušenost, pečlivě z nich účinnou látku dolovala po rozloupnutí. A každému si účinek antibiotik pochvalovala, jen kdyby se to tak blbě nedostávalo ven a nebylo to tak hnusně hořké.

Nebo, jak se rozhodla, že si nechá propíchnout uši na náušnice, když už to její rodiče opomněli udělat. Dohodla si to u svého lékaře a protože sestra u tohoto byla její známou, jala se vyzvídat,zda ji náhodou nepoteče moc krve. A ta dobrá duše, jelikož paní S opravdu dobře znala, ji upozornila, že hrozně a ať se raději svlékne do půl těla, aby jí stříkající krev nezničila parádní ohoz. Jaké bylo překvapení doktora, když na něj čekala pacientka, co chtěla dírky na náušnice, s obnaženými prsy číslo pět ….

Této příhody jsem okamžitě využil (neb jsem dobrák od kosti) a upozornil paní S, že dnes je to snazší a náušnice se nastřelují. A ukázal ji své ozdoby v levém boltci. Hádáte správně,paní S počala hloubat, jak že se to nastřeluje…. Zvolil jsem těžký kalibr a s klidným hlasem řekl, že asi tak na pět metrů. Jen že je problém, kdyby se jeden hnul, že by to taky mohl mít v nosu. Má kamarádka umně skrývala smích a jak jsem napsal, paní S není hloupá. Chvíli se dívala na mne, chvíli na kamarádku a po chvíli řekla :
„ Hele,že si ze mě dělá prdel? To není možný,že kecá,že jo? “

Pak že s ženskýma není zábava ...