Pes do domu ...

Dostal jsem svolení od jednoho potenciálního majitele jednoho z černých psíků,abych zde uveřejnil povídky, které si píše do šuplíku ... Jen nevím, jestli by stál o zveřejnění svého jména a tak jen iniciály – J.M. 


Pes do domu, čakan do ruky,
prohlásil dědeček František v hospodě u Lorenců.
O pár dní později si děda přečetl knihu „Tři muži ve člunu“ a pořídil si foxteriéra. Montmorency mu jako jméno psa na Slovácku připadalo poněkud nevhodné a tak malého, milého, strakatého, hrubosrstého psíka pojmenoval Aran. Ten pes tu knihu asi četl taky a měl vnitřní potřebu literární vzor ve všech směrech překonat. Pro výměnu svých mléčných zubů za nové použil dědečkovu vycházkovou hůl. Hůl, která s dědou přežila dvě světové války porazil Aran během tří minut. Nebyl to pes. Byla to neřízená střela, sud střelného prachu a pytel blech v jednom. Během několika dní vyhnal z našeho dvora a zahrady myši, potkany, veverky, tchoře, sousedovy dvojčata a tetu Filoménu, co nám kradla okurky z pařeniště. Kočky, které se trapně spletly při představě, že na sloupku plotu jsou v bezpečí, likvidoval Aran jediným skokem a bočním chvatem, za jaký by se nemusel stydět prvoligový zápasník.

Místní hajný, strýc Antonín (protože u nás jsme všichni nějak příbuzní a když ne, tak na tom pracujeme) nabízel při návštěvách dědečkovi za Arana stále vyšší částky. Nebylo však náhodné, že pan Čapek napsal pohádku o Dášence podle plemene foxteriér. Není jiný pes na světě, který má smysl pro lumpárny, jako foxteriér. Jsou to psi se smyslem pro humor a nic jim nevadí, že je to často humor veskrze černý. Dědečkovi Aran se svými nápady přilnul k srdci tak, že bez smlouvání platil pošťákovi za roztrhané kalhoty, tetě Fanynce za sežrané papuče a sestřenici Olince za nový penál. Myslím si ovšem, že Olinka si ten penál okousala sama, aby si mohla koupit nový dvoupatrový s obrázky. Omlouvá ji však to, že Aran jí způsobil veliké vnitřní dilema. Olinka se ve škole přihlásila do kroužku mladých přírodovědců a ochránců přírody. Bylo to v době, kdy jsme v nějakém kroužku museli být všichni. Kdo se nepřihlásil dobrovolně, byl do nějakého zapsán školníkem Hrbáčkem. Bylo rozhodně lepší krmit rybičky, než si hrát někde na řepném poli s motykou na Mičurina. Naštěstí paní učitelka vedla děti k lásce ke zvířatům celkem nenásilně. K tomu půjčovala dětem svého kocoura Kokeše plemene „ruský modrý“ vždy na několik dní domů. Měly ho ukázat rodičům a vysvětlit jim, na co má kocour vousy. Na vesnici, kde měl každý tři kočky, kocoura, kozu, prase, králíky, slepice, kohouta, kačeny a husy, to byl velmi zajímavý výchovný krok. Paní učitelce, která po škole dostala z Prahy umístěnku do naší vesnice v akci „město pomáhá venkovu“, se však kocour jako pomůcka jevil z hlediska Komenského principu „škola hrou“ jako nenahraditelný. Zvláště pak proto, že byl ruský.

Dědeček František tvrdil, že je mu úplně jedno, na co má jakýsi domestikovaný Felis vousy. On, že má kocoura Boba na to „aby chytal myši, ale ty on nechytá, protože ho babička moc krmí a Bob je pak líný jako sviňa.“ Paní učitelka ovšem zapůjčení ruského modrého kocoura naší Olince nedomyslela. Foxteriér Aran přítomnost Kokeše ve svém rajonu vnímal velmi nevlídně a ihned jej vyzval na souboj. Souboj vyhrál v prvním kole KO a ani metla hozená babičkou mezi zápasníky, jako ručník do ringu, Kokeše nezachránila. Děda vytáhnul ze šopy rýč a šel se všemi poctami ukončit Kokešovu pozemskou pouť pod náš ořech. Olinka se rázem ocitla v obtížné situaci. Z našeho milovaného Aránka se vyklubal bezohledný vrah, který zavraždil celou vesnicí milovaného školního kocoura Kokeše. Navíc ji celá rodina začala přesvědčovat, že vysvědčení se blíží a proto musí ve škole tvrdit, že Kokeš nám utekl sám. Strýc Olin se dokonce nabízel, že při úpravě školního hřiště jako náhradu odpracuje 50 brigádnických hodin. Vzhledem k tomu, že strýc Olin byl příslušníkem sboru národní bezpečnosti a fyzické práce se štítil, byla situace opravdu vážná. Olinka to nesla těžce. Celé roky jí doma vykládali, že se lže jen ve škole. Děda ji hodiny přesvědčoval, že v knize „Ruští vynálezci a objevitelé“ uvedený Ivan Sergejevič Telefonov nikdy telefon neobjevil. Že to byl jakýsi Bell ze země, kterou soudružka učitelka nazývala prohnilým západem. K jejímu rozpolcení přispělo i zjištění, že kocour plemene „modrý ruský“ se nechová v Rusku, ale téměř výhradně v Anglii. A teď má lhát ve škole i ona? Pro Olinku to byly těžké chvíle. Ten penál si zasloužila.

Děda František se rozhodnul, že věc urovná rázně. Arana prodá strýcovi Antonínovi na hájenku a bude pokoj. Hajný, strýc Antonín k nabízené finanční částce postupně přidal flašku slivovice, zajíce, bažanta a srnčí. To už bylo i na dědu moc, ale Aran to vyřešil způsobem jedině psům vlastním. Ve chvíli, kdy už se děda František se strejdou Antonínem chystal na dobrý obchod připít slivovicí, přišel do kuchyně Aran a přinesl v hubě ze dvora dědečkovi jeho milovanou fajfku třešňačku, kterou děda už druhý týden hledal. A bylo po obchodu.
Od té doby přemýšlím o tom, zda chováme my psa, nebo pes nás. Je nad slunce jasnější, že Aran měl fajfku pro tyto mimořádné případy dobře ukrytou a použil ji ve chvíli, kdy to považoval za nezbytně nutné. Po létech, které jsem v naší rodině prožil v přítomnosti psů mnoha plemen jsem dospěl k názoru, že se psy je to stejné jako v knize „Ruští vynálezci a objevitelé“ s Ivanem Sergejevičem Telefonovem. Lžeme sami sobě. Dnešní věda dokáže potvrdit, že jediným předchůdcem všech plemen psů je vlk. Nedovede však ani s použitím poznatků genetiky, biochemie a psychologie zvířat odhalit tak prostou věc, jako je fakt, že pes si ochočil člověka. Bylo to tak:
Již před mnoha tisíci let se jednoho krásného dne vlk rozhodnul, že toho přiblblého běhání o hladu po lese už bylo dost. Vyhlédl si lovce mamutů, který při lovu utrpěl pracovní úraz a místo toho, aby jej dojedl, olízal mu šrámy a dovlekl jej za kožešinu před jeskyni. Paní lovcomamutová spráskla ruce a běžela si pro živitele rodiny. Vlk si mezi tím lehl na hromadu mamutích kostí před jeskyní a v klidu hodoval. Paní lovcomamutová z vděku zakázala všem ve vesnici vlka sežrat a protože pan lovec mamutů na tom byl blbě i po skončení nemocenské, začal brát vlka na lov sebou jako pomocníka. Vlk chodil rád. Doma se nudil a pozoroval, že tloustne. Navíc po lovu dostal teplý kus masa z polévky. Tak si vlk svou mazaností poprvé dosmestikoval člověka.

Později se vlci rozhodli založit město a za tím účelem přesvědčili jednu starší fenu, co měla mléka jako kojná, aby z řeky vylovila a odkojila jakéhosi Romula a Rema. V té době už psi lidem kecali do všeho. Nechávali se malovat na pyramidách, tesat jako sochy a zbožňovat jako božstvo. Během let svou chytrostí překonali i ženu. Ke svému pánovi se celá tisíciletí chovali stejně jako ona. Nechávali svému pánovi pocit, že věci, které rozhodnul, taky vymyslel. Na rozdíl od žen však psi dodnes tuto naivitu pána využívají a zábavu si nepokazili jakousi emancipací. Svého mistrovského způsobu ovládání lidí se nevzdali, kvůli pochybné možnosti nosit kalhoty a jít jednou za čas k volbám. Pro psy je i dnes emancipovaná žena pouze ta, která má za muže Emana, který je cip. Díky tomu si postupem času člověka vycvičili tak, že ten jim bez odporu čistí zuby, uši, myje oči i zadek. Utírá jim tlapy, koupe je a natírá je olejíčkem a mastmi. Ještě k tomu je člověk takový blb, že to kupuje za své peníze a má z toho radost.

Posledního psa, Huga z Danova, jsem přinesl domů v tašce jako malé, sladké štěňátko. V neuvěřitelně krátkém čase z něj vyrostlo něco jako černá horská koza. Má-li pes v kohoutku 74 cm, znamená to, že má výšku jídelního stolu podle norem EU. Takovéto normalizované „tele“ máme doma. Zneužívá toho. Například si položí hubu na stůl s dotazem v očích, zda ten řízeček hodlám dojíst sám? Obvykle hodlám a vyženu ho takovým způsobem, že by jsem si nepřál vidět jeho grimasy za mými zády. Určitě má srandu z toho, jak mne dostal.

Existuje ovšem skupina naivních lidí, kteří si namlouvají, že tomu tak není. Říkají si kynologové. Kdyby však kynolog viděl pohled svého psa ve chvíli, kdy po výcviku za zády svého pána zvedne nohu aby si ulevil, jeho sebevědomí by vzalo za své. Ale i pes unavený výcvikem dobře ví, že kynolog jej večer učeše, vykartáčuje, ostřihá mu drápy a hlavně bude s autem objíždět celý okres, aby sehnal přesně ty granule, které jsou údajně nejlepší. Kdyby na to náhodou kynolog zapomenul, má pes v zásobě mnoho dalších triků. Hugo začne kulhat, nebo předvede menší průjem. Když dostatečně rychle nereaguji, lehne si malátně na bok a zasténá. Zvedne levou nohu a jako v posledním tažení natáhne třesoucí se tlapu směrem ke kalendáři, kde mám napsáno číslo mobilního telefonu našeho veterináře. Kynolog pak skutečně pln starostí usedne na terasu v klubu a celé hodiny konzultuje s kolegy, čím a jak psa ošetřit. Dovedu si představit, jak se ti mazaní potomci vlka, který kdysi ulehl na hromadu mamutích kostí, našimi diskusemi baví. Když vedeme spor o tom zda řitní žlázy psovi natírat dětským olejem s azulénem nebo avirilem, řvou zřejmě naši miláčci za rohem smíchy. Ostatně ví své. Nakonec se i nejpřísnější kynolog vykloní z terasy klubu a zdvořile se jich zeptá: „Tak co kluci, půjdeme už domů?“ Kluci se zvednou a svého mírně společensky unaveného pána spolehlivě zavedou domů.
Nedá se nic dělat. Pes si nás ochočil a musíme se s tím smířit. Není však třeba mu v tomto mazaném chování ještě pomáhat. Proto nikdy neodpustím poradkyni chovu, která mne před svodem ročních psů upozornila, že veterinární lékařka bude psovi kontrolovat úplnost varlat. Není prý vhodné aby ji pes kousnul a je tedy vhodné jej na tento pohmat navyknout. Celá naše rodina si vzala její radu k srdci a při každé vhodné příležitosti jsme mu jeho psí šperky přivykali na nastávající kontrolu. Žena takto jednou při televizi pronesla zarážející posudek, když řekla, že Hugo je má větší než mnozí jiní. Potěšilo mne, že Huga neporovnávala se mnou. Na druhou stranu však výrok „mnozí jiní“ mne po mnoha létech klidného manželství poněkud znervóznil. Nevím o tom, že by ještě někoho jiného někdy chystala na svod a její ředitel má svod už dávno za sebou.

Hugo si na naši péči zvyknul dokonale. Svodem prošel jako nůž máslem, předvedl krásný postoj, když nadrženě až zblble čuměl na míček v mé levé ruce a varlata mu paní doktorka spočítala bez potíží. Počítat do dvou, by vysokoškolsky vzdělaný člověk měl zvládnout bez nápovědy a skutečně tomu tak bylo. Hugo si tento lékařský úkon přímo vychutnal. Bohužel si jej také oblíbil. Kdykoliv, když má pocit, že mu dlužím omluvu, přijde ke mně se zvláštním výrazem v očích. Dloubne do mne čenichem a otočí se ke mně zadnicí. Když nereaguji dostatečně rychle, otočí hlavu jako by říkal: „Tak člověče, co bude s tím podrbáním koulí?“